Co dům, pardon, internet dal... (2)

Na začátku roku jsem si v povznesené, novoroční náladě, plná odhodlání a víry v lepší (rozuměj: neproprokrastinované) zítřky, založila poznámkový blok, který jsem pod vlivem jednoho internetového článku honosně nazvala „The Spark File“. Po vzoru autora článku jsem si do něj začala zaznamenávat střípky svých myšlenek, postřehů, poznámek z konferencí a také (a tím jsem svůj blok zahájila) novoročních předsevzetí. Čtvrtletní inspekce lednového seznamu úkolů však přinesla poněkud neradostné, ovšem o to jednoznačnější zjištění – můj „spark fajl“ se prozatím ukázal být tak nanejvýš velkým „spark fejlem“. Z plánovaných úkolů a aktivit na letošní rok (jejichž sáhodlouhý výčet a různorodá povaha dávají tušit, že mým primárním cílem bylo stát se nejpozději koncem roku superženou) jsem dosud realizovala jen jeden, a to ještě jen z jedné čtvrtiny, konkrétně trhání osmiček. Veškeré vznosné plány jako příprava k justičním zkouškám, psaní riga a dizertace, studium jazyků, četba klasické literatury, sportovní aktivity a celý seznam dalších úkolů, jež lze obsáhnout slovy „uspořádání vlastního života“, dosud zůstaly ležet ladem, a to včetně aktivity, která s tímto blogem úzce souvisí, a tou je „Psát více – cokoliv a pro radost.“ (bod 8 mého seznamu). A tak tedy opět po delší době činím, a to doslova, neboť je na čase již konečně oprášit rubriku, která sice slibovala „pokračování příště“, avšak dosud se tak nestalo (i blogování holt jako spousta jiných činností vyžaduje pevné odhodlání). Níže proto druhý díl toho, co dům, pardon, internet dal – rubriky tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.

1) Když jsem si nedávno chtěla zpříjemnit práci nad dizertací nějakým filmem a zároveň realizovat bod 12 svého novoročního seznamu, tj. „Prokrastinovat smysluplně.“, řekla jsem si, že si pustím něco edukativního a nepříliš tematicky vzdáleného. I jala jsem se tedy vyhledávat filmy o právu. Nakonec jsem samozřejmě většinu večera strávila pročítáním různých „the best of“ a „top ten“ výčtů právních filmů a jejich recenzí. Úplný poklad jsem však objevila na blogu kanadského právníka Teda Tjadena, který nejenže obsahuje seznam 132 filmů o právu seřazených abecedně i tematicky, včetně odkazů na jejich recenze, ale najdete na něm i řadu dalších užitečných informací pro právní výzkum a právní psaní. Pokud však zůstanu u populární kultury, výborný je zejména odkaz na webové stránky knihovny texaské právnické fakulty, které obsahují seznam beletrie, jakož i filmů, seriálů a dokumentů s právní tematikou.

Pozornost si zaslouží rovněž článek Michaela Asimowa „Bad Lawyers in the Movies“ (2000), který na základě rozboru cca 300 právních filmů upozorňuje na skutečnost, že zhruba do 70. let 20. století byli právníci ve filmech zobrazováni jako kompetentní profesionálové s morální autoritou, zatímco od 70. let jsou filmoví právníci povětšinou zápornými postavami se špatnou morálkou. Autor článku dává tento fenomén do souvislosti se strmě upadajícím vnímáním povahy, prestiže a morálky právníků v očích americké veřejnosti, k němuž dochází během 80. let 20. století a které přetrvává do dneška. Ačkoliv Američané mají podle průzkumů přiměřenou důvěru ve vlastní soudní systém, právníkům nedůvěřují téměř vůbec; lépe než právníci dopadli i státní legislativci, vězeňský systém nebo Kongres Spojených států; hůře než právníky Američané hodnotí pouze média. Podle Asimowa by právníci toto negativní vnímání své profese v očích veřejnosti neměli brát na lehkou váhu:

„The harshly negative perception that lawyers or law students encounter constantly in their daily lives ("how can a nice person like you be a lawyer or law student?") undeservedly lowers self esteem. It makes lawyers devalue the work they do and diminishes their satisfaction in doing this work. Surely it contributes to the widespread feelings of career dissatisfaction and stress among practicing lawyers. More broadly, doesn't our civil society suffer when any large group of people are collectively demonized?
(...)

The roots of the law and of law practice lie deeply embedded in the social, political and economic institutions of a given society and a given community. Law is neither autonomous nor unchangeable. If people generally hate law and lawyers, this will be reflected in the laws that legislatures pass and the initiatives that voters enact. Thus distrust of the judicial system has prompted enactment of draconian mandatory minimum sentencing laws. Distrust of personal injury lawyers resulted in caps on the amount that can be recovered in medical malpractice cases. Ultimately, the public's willingness to use the judicial system and the public's belief in the rule of law will decline if people hate and distrust the lawyers and judges who administer that law.
(...)

Besides its function in both following and perhaps leading the general public's attitudes about law and lawyers, legal popular culture is important to lawyers for another reason: it teaches us as well as the public. In years past, film and television presented us with a set of lawyers who were decent people and honest, competent professionals – sometimes even heroes. (...) Today, it's just the opposite. Most film lawyers are bad role models. Lawyers on the big screen are teaching lawyers and law students that uncivil and unethical behavior is rewarded in law practice. (An anecdote: I was told about some young lawyers who formed a small litigation firm. Each morning the partners met and discussed their respective cases. They learned this was an appropriate law office management technique from watching L.A. Law. Of course, the meetings were a total waste of time. Another: A clinical law professor reports that third year students simply cannot be persuaded that it is inappropriate during cross examination to address remarks or rhetorical questions to the jury. After all, Daniel Kaffee did it in A Few Good Men). Law students are taught that they must be Rambo with a briefcase to be successful; perhaps young people who find that model attractive are proportionately choosing legal careers.

While there is little or nothing that we can do to alter the way lawyers are portrayed in popular culture, we can make use of film and television to better understand the fundamental problems besetting our profession. (...) We need to seriously address all of these problems and invest in finding solutions to them, whether or not we ever succeed in improving our public image. Thinking about the way that we're portrayed in film can teach us a lot about ourselves.“

2) Tento měsíc jsem rovněž narazila na mně dosud neznámý digitální časopis Aeon, který publikuje zajímavé texty o přírodních vědách, filozofii a společnosti. Pozornost si zaslouží zejména esej německého fyzika Stefana Kleina a britského filozofa Stephena Cave’a „Once and future sins“, která byla rovněž převyprávěna Sylvií Lauder v jednom z dubnových Respektů (č. 15/2015). Autoři článku se zamýšlejí nad tím, co budou naše pravnoučata jednou při pohledu na dnešní společnost považovat za naše největší morální selhání. Apelují přitom, abychom se nesoustředili jen na to, jak naše chování odpovídá současné morálce, ale uvažovali i nad tím, co bychom mohli sami začít měnit, aby nás jednou naše pravnoučata pro naše jednání neodsoudila. Autoři v této souvislosti definují čtyři oblasti, v nichž je možné již dnes spatřovat zárodky morálních hodnot budoucnosti.

První oblastí jsou práva příštích generací. Autoři navrhují, aby se myšlenka základních práv netýkala pouze života tady i teď, ale aby byla rozšířena v čase. Spousta rozhodnutí, které přijímáme dnes, totiž přímo ovlivňuje kvalitu života budoucích generací. Precedent k těmto právům lze podle autorů spatřovat v současné ochraně dětí nebo zvířat, které se svých práv rovněž nemohou samy dovolávat. Druhou oblastí je rozšíření základních práv na všechny uvědomělé bytosti – tj. na zvířata a v budoucnu rovněž na počítače, jakmile nabudou vědomí, o čemž jsou autoři přesvědčeni, že jednou skutečně nastane. Třetí oblastí je otevření hranic: „Za sto let možná lidi ohromí míra prosperity a blahobytu v industrializovaném světě, ale budou otřeseni tím, že přístup k němu závisel na loterii narození – zda to bylo v Londýně, nebo v Lagosu.“ Jinými slovy naši potomci se budou považovat za globální občany. Konečně čtvrtá oblast se týká léčení zločinců. Podle autorů eseje za sto let nebude nikdo věřit tomu, že naše vůle je naprosto svobodná a že se proto někdo jen tak rozhodne být zločincem. Naši potomci budou proto zděšení počtem lidí, které jsme vsadili do vězení, místo toho, abychom jim pomohli. V závěru své eseje pak autoři uvádějí: „Naši otázku můžeme rovněž otočit a ptát se, co na nás budou naši pravnuci jednou obdivovat? Když se podíváme zpět, obdivujeme ty, kteří odvážně zpochybňovali normy své doby, takové osobnosti, jakými byli Gándhí, Martin Luther King nebo Nelson Mandela; osobnosti, které rozšířily oblast morálního zájmu. Máme možnost učinit totéž. A pokud to dokážeme, pak nám naši pravnuci možná naše hříchy odpustí.“

Nutno podotknout, že myšlenky, které nastiňují Klein a Cave, nezaznívají poprvé. A mnozí jdou ve svých úvahách ještě dále. Například Kristian Skagen Ekeli ve svém článku „Giving a Voice to Posterity - Deliberative Democracy and Representation of Future People“ (2005) rozvíjí model zastupitelské demokracie, podle něhož by ve stávajících parlamentech měly své zastoupení rovněž příští generace. Stejně tak již existují první pokusy o formulaci katalogu práv budoucích generací (viz např. zde nebo zde). I když se tyto modely a iniciativy mohou v současnosti jevit jako nerealizovatelné, bylo by chybou je bez dalšího jako „naivní“ nebo „utopické“ odmítnout. Jsou totiž reakcí na jednu z největších slabin demokratického „západního“ světa, kterou je jeho orientace na přítomnost či nanejvýš na blízkou budoucnost. Na jedné straně máme jedinečnou možnost si v pravidelných intervalech volit své zástupce a v brzkém čase jim vystavit účet, čímž je (v ideálním případě) udržujeme v bdělosti a orientaci na výkon; na druhé straně však tento častý audit vede nevyhnutelně k tomu, že jejich bdělost a orientace na výkon se omezují nejdále na příští volební období. Naše civilizace zkrátka vizi sebe samé za sto a více let postrádá. Už proto bychom se měli ptát, co budou naši potomci jednou považovat za naše největší selhání, a pokoušet se na tuto otázku nalézt odpověď. Jako jednotlivci, jako společnost i jako civilizace .

3) A jak jsem začala, tak také končím - plná odhodlání a víry v lepší (tj. především neproprokrastinované) zítřky. Přeji hezkou neděli a plodné pondělí ;)