neděle 27. září 2015

Co dům, pardon, internet dal... (3)


Tentokrát to vezmu zkrátka. Podstatu rubriky snad není třeba dále uvozovat. Ostatně její název hovoří tak jaksi za vše, zejména za skutečnost, že samotný obsah bývá jen málo původní, neboť staví hlavně na tom, co se již na internetu objevilo. První dva díly byly navíc trochu rozbujelejší, než byl můj původní záměr. Takže napříště - jak říkají Ostraváci - už jen "kratce a vystižně". Ústředními tématy dnešního dílu jsou 1) ženy-právničky, ženy-soudkyně a ženy-aktivistky, 2) užitečné studijní tipy (nejen) pro právníky, a v neposlední řadě rovněž 3) publikace o nepravostech v české justici...

Judge Constance Harm
Foto: Simpsons Wiki
1) V září bylo v médiích věnováno nebývale mnoho prostoru ženám-právničkám. Jak jsem se dočetla v Editorialu zářijového Právního rádce, jako právničky jsme profesní skupinou mladou: "Za tři roky totiž uplyne pouhé sté výročí od doby, kdy mohla na půdu právnické fakulty československé vstoupit první žena." Tou byla Anděla Kozáková-Jírová, která promovala v roce 1922 a blahopřál jí i samotný T. G. Masaryk. V roce 1938 byla jmenována veřejnou notářkou jako první žena v Československu i v celé Evropě. Po únoru 1948 však odešla do exilu, nejprve do Francie, posléze do USA, kde také zemřela (podrobněji o jejím životě zde). V Právním rádci byl v této souvislosti otištěn článek Kdo jsou významné právničky v Česku?, který popisuje čtyřiačtyřicet právniček, jež posunuly své obory: "Ženy, které jsou profesními ikonami, i ty, které mají díky své pozici vliv." V témže čísle vyšly rovněž dva rozhovory s emeritními ústavními soudkyněmi. Ivana Janů hovořila zejména o svém novém působení v čele Úřadu pro ochranu osobních údajů: "Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je závazná pro všechny. Úřad to musí akceptovat, a jestli to nedělal v minulosti, tak to teď dělat bude. To je moje priorita. Právo musí být stabilní a současně musí být neustále v pohybu. Společnost se mění a každý individuální případ je jiný. Neznamená to, že je judikatura soudů neměnná. I když se bude náš úřad řídit judikaturou, může přijít speciální případ. V té chvíli musíme zdůvodnit, proč jsme rozhodli jinak.".Vlasta Formánková hovořila mj. o kvalitách soudce: "Soudce musí umět ustát kritiku. (...) Nesouhlasná stanoviska vás nutí přemýšlet, proč ten druhý to vidí jinak, kde najít optimální řešení." (rozhovor s posledně jmenovanou soudkyní otiskla v září rovněž Česká Pozice).

sobota 22. srpna 2015

Óda na soudní prázdniny


Léto je tradičně obdobím, kdy se neprávní, veskrze učitelské profese většiny členů mé rodiny podepisují na mé duševní pohodě velmi negativně. Totižto na rozdíl ode mě má zbytek rodiny prázdniny a taky tendenci pravidelně mě informovat o aktivitách, jimiž je vyplňuje. To snad proto, aby mi náhodou nebylo líto, že je nemohu podniknout s nimi...
I když se základní instituty, které udávají rytmus školního a soudního života, nazývají stejně, tj. školní, resp. soudní roky; na rozdíl od školáků, studentů a jejich pedagogů, kteří si každoročně užívají klidně i několikery školní prázdniny, zaměstnanci justice institut soudních prázdnin neznají, neboť je jimi zákonodárce neobšťastnil. Pravda, nebylo tomu tak vždycky. Například civilní řád soudní (zákon č. 113/1895 ř. z.) soudní prázdniny znal, přinejmenším do té doby, než protektorátní vláda veškeré předpisy, které tento institut upravovaly, nařízením č. 221/1942 Sb. nezrušila. Použivatelnost uvedeného nařízení však po čase rovněž odvál vítr dějin (ano, skutečně "použivatelnost" – viz čl. XII odst. 2 bod 3 zákona č. 105/1947 Sb.), pročež se institut soudních prázdnin opět aktivizoval. Podle všeho však nikoliv na dlouho. Představitelé vítězného pracujícího lidu zřejmě dospěli k závěru, že socialistickou zákonnost je třeba upevňovat prací, nikoliv prázdninami v justici, a tak v zákoně č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, již o soudních prázdninách nebyla ani zmínka, a stejně tak ani v pozdějším občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb.), který ve znění cirka milionů novel platí do dneška.

neděle 26. dubna 2015

Co dům, pardon, internet dal... (2)


Na začátku roku jsem si v povznesené, novoroční náladě, plná odhodlání a víry v lepší (rozuměj: neproprokrastinované) zítřky, založila poznámkový blok, který jsem pod vlivem jednoho internetového článku honosně nazvala „The Spark File“. Po vzoru autora článku jsem si do něj začala zaznamenávat střípky svých myšlenek, postřehů, poznámek z konferencí a také (a tím jsem svůj blok zahájila) novoročních předsevzetí. Čtvrtletní inspekce lednového seznamu úkolů však přinesla poněkud neradostné, ovšem o to jednoznačnější zjištění – můj „spark fajl“ se prozatím ukázal být tak nanejvýš velkým „spark fejlem“. Z plánovaných úkolů a aktivit na letošní rok (jejichž sáhodlouhý výčet a různorodá povaha dávají tušit, že mým primárním cílem bylo stát se nejpozději koncem roku superženou) jsem dosud realizovala jen jeden, a to ještě jen z jedné čtvrtiny, konkrétně trhání osmiček. Veškeré vznosné plány jako příprava k justičním zkouškám, psaní riga a dizertace, studium jazyků, četba klasické literatury, sportovní aktivity a celý seznam dalších úkolů, jež lze obsáhnout slovy „uspořádání vlastního života“, dosud zůstaly ležet ladem, a to včetně aktivity, která s tímto blogem úzce souvisí, a tou je „Psát více – cokoliv a pro radost.“ (bod 8 mého seznamu). A tak tedy opět po delší době činím, a to doslova, neboť je na čase již konečně oprášit rubriku, která sice slibovala „pokračování příště“, avšak dosud se tak nestalo (i blogování holt jako spousta jiných činností vyžaduje pevné odhodlání). Níže proto druhý díl toho, co dům, pardon, internet dal – rubriky tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.