Je poněkud žalostné, pokud se člověk začíná seznamovat s metodologií svého oboru teprve v závěru doktorského studia a nikoliv na jeho začátku. Občas jsou však příkoří života stravitelnější, osvojíte-li si teze relativismu a perspektivismu: jinými slovy, ve světě se dějí větší tragédie a radějí seznámit se pozdě, ale přece, nežli nikdy (ostatně o tom jsem se rozepisovala již dříve). Tak tedy jednoho večera - poté, co jsem minutou ticha uctila všechny ty roky svého studia, kdy jsem o metodologii ani okem nezavadila - jsem začala načítat novou metodologickou příručku, jež se ukázala být překvapivě čtivou a podnětnou, a stejně tak i následná debata o příslušných kapitolách v kruhu obdobně tápajících soukmenovců. Celá akce v podstatě vznikla jako svého druhu čtenářský kroužek z podnětu jednoho kolegy, kdy jsme se v malé skupince (vesměs metodologických ignorantů) dohodli, že za vzájemného podporování načteme několik kapitol vybrané publikace o metodách sociálních věd a následně se o nich pobavíme v příjemném prostředí lužáneckého parku (ano, vím, můj život je tak vzrušující!).
Úvodem je však vhodné položit si otázku, k čemu vlastně studentům právnické fakulty mohou být dobré znalosti (empirické) metodologie sociálních věd, když těmto oborům je (nejen v Brně) zasvěcena zcela jiná fakulta? Odpověď je velmi prostá: i právní věda je totiž ve své podstatě vědou sociální, tedy - chcete-li - vědou o člověku a společnosti, a vyžaduje proto určitý klíč k poznání jevů, jež jsou jejím předmětem, tzv. jevů právních (k tomu viz Knapp [1998]: Teorie práva, str. 4-5). A i když osnovy právnických doktorských studijních oborů v ČR tuto skutečnost umně zamlčují a jakémukoliv kontaktu s okolním světem (rozuměj: souvisejícími obory) se brání zarputileji, než některé izolované kmeny v amazonských pralesech, faktem zůstává, že bez (alespoň) minimální znalosti sociálněvědní metodologie se dobrá dizertace zkrátka napsat nedá. (Tento příspěvek je opravdu dlouhý - byli jste varováni.)
A teď tedy k tomu sociálněvědnímu tanci... Myslím, že i po přečtení prvních čtyř kapitol mohu místopřísežně prohlásit, že kniha Kristin Luker je jednou z těch mála metodologických publikací, u nichž nad každou stránkou textu nemusíte sami sebe přesvědčovat o nezbytnosti pokračovat v četbě dále. Kniha se čte vyloženě lehce, klady a zápory jednotlivých metodologických přístupů jsou podávány srozumitelně a ilustrovány na zajímavých příkladech nebo osobních zkušenostech autorky, a co více kniha nepostrádá nadhled a humor, aniž by se snad jednalo o vyumělkovanou snahu zalíbit se čtenáři. Pravda, publikace předpokládá, že už jste něco málo o metodologii sociálních věd nebo alespoň o sociálních vědách slyšeli, nicméně pokud jsem těch pár kapitol byla schopna (s občasnou pomocí googlu) pobrat já - která svého času nedočetla ani nebohého, přitom rovněž docela čtivého Dismana - zvládne to vážně každý.
Kapitola 1: Salsa Dancing? In the Social Sciences?
První kapitola je vyloženě úvodní a Luker v ní nastiňuje myšlenky, které blíže rozvíjí v následujících kapitolách. Svou publikaci přitom začíná téměř poeticky: “I’m serious. Really I am. About the salsa dancing part, that is. (...) Actually going to a salsa dancing club has been known to work wonders for untangling knotty research problems in the social sciences. As your partner holds you close, the Internal Censor (that part of you that tells you not only are you terminally stupid, but no self-respecting social scientist would even consider doing the research you have in mind) gets lulled off-guard by the seductive rhythms of salsa. As your shoes trace new patterns on the dance floor and your hips start to swivel, a different part of your mind takes over and you find yourself drifting into new intellectual areas, making connections across boundaries and even across disciplines. You suddenly find yourself knowing things you didn’t know you knew.” (str. 1-2).
Podle autorky ten nejlepší sociálněvědní výzkum v nadcházející době bude přesně takový - tj. výzkum, který vyvěrá z nebojácného a interdisciplinárního poruzumění podstaty věci; stejného porozumění, jakého se člověku dostává, když tancuje salsu (trocha inspirace pro netanečníky zde). Cílem knihy je přitom poskytnout studentům užitečné vodítko: "I’ve come up with a certain way of doing research that aims to hit that sweet spot between the rigor and theory-building capacities of canonical quantitative social science research, and the emergent, open-ended, and pragmatic capabilities of traditional field research." (str. 2). Jinými slovy autorka se snaží představit způsob vedení výzkumu, jenž na jedné straně využívá kladů tradičních kvantitativních metod a na straně druhé maximalizuje možnosti metod kvalitativních.
Ústředním problémem sociálněvědní metodologie je způsob, jakým formulujeme otázky. Je třeba si uvědomit, že i samotné metody, kterými poznáváme sociální realitu, jsou hluboce zakořeněny ve světě, který se snažíme poznat: "In concrete terms, I will argue that the political, social, and historical context in which specific “research methods” grew up, as well as the power relations among different kinds of stakeholders, have indelibly shaped what we have come to think of as “scientific” and “rigorous” research." (str. 3).
Samotné rozdělení metod na kvantitativní a kvalitativní považuje Luker za překonané a má za to, že "salsu-tančící-sociální-vědec" by měl být otevřen jakékoliv metodě, která mu pomůže pochopit tu část sociálního světa, která jej zajímá a představuje pro něj výzvu (str. 4-5). Pokud jde o hledání "pravdy" v sociálních vědách autorka uvádí: "I see the search for objectivity in the social sciences as something along the lines of Zen enlightenment: I don’t personally expect to achieve either of them, but I do find the pursuit worthwhile." (str. 6).
Důvod, proč tolik studentů má problém metodologicky uchopit svůj výzkum, vidí Luker zejména ve způsobu, jakým je metodologie vyučována: "the problem in how we teach “methods” is that the world that “methods” were meant to study has changed profoundly. Not only has social reality changed, but our assumptions about how to think about and explore that social reality have changed even more, and our “methods” don’t reflect that change yet." (str. 7). Autorka je přitom poměrně kritická k tradičním metodám, které jsou postaveny na určitém lineárním vnímání světa: "Traditional research methodologies are based on an epistemology, that is, a taken-for-granted set of beliefs about how it is that we know what we know, and that epistemology in turn presumes a certain linear view of how the world is experienced and should be studied. If you have already taken a methods course, you will recognize this as having come up in the guise of independent, dependent, and conditional variables." (str. 10). Na tomto místě jsem si definitivně oddechla, že kniha opravdu nebude o tom, jak do pěti minut poté, co nás napadne téma článku nebo práce, formulovat výzkumnou otázku nebo hypotézu... Autorka zdůrazňuje, že zatímco naši školitelé, kteří vycházejí z tradičních (neboli "kanonických", jak je rovněž nazývá) sociálněvědních metod, nás obvykle nutí k predikci určitých jevů ("act of prediction"), to, oč ve své podstatě usilujeme, je však jejich objevení ("act of discovery"; str. 18).
.jpg) |
| Honoré de Balzac |
Kapitola 2: What's It All About?
Začínám mít obavu, že tento příspěvek bude nemístně dlouhý. Druhá kapitola je však zajímavější, neb ve stručnosti pojednává o historii sociálněvědních metod. Je mi přitom jasné, že většina z vás v tuto chvíli převrátila oči v sloup, a věřte, byla by to přirozeně i moje reakce (seriously, not such a nerd as she looks like, folks...), avšak zdání klame, neb Luker vypichuje pouze několik skutečně zajímavých momentů. Tak třeba: který americký sociolog je dosud jediným nositelem Nobelovy ceny? Tušíte? Malá nápověda: byla to žena. Pořád nemáte tušení? Odpověď zní: Jane Addams, známá spíše jako sociální reformátorka, která získala Nobelovu cenu v roce 1931. Luker se proto ptá, proč se o ní navzdory této skutečnosti neučíme stejně jako o jejích mužských protějšcích - Marxovi, Durkheimovi, Weberovi a dalších světových sociolozích? (Ano, Kristin Luker je feministka, ale mužské čtenáře mohu ubezpečit, že tato skutečnost není ústředním motivem její knihy). Důvod, proč Jane Addams nebyla automaticky řazena do sociologických čítanek, byl ten, že řada jejích současníků (sociologů - mužů) považovala její výzkum za poněkud pochybný, protože byl - jste připraveni? - příliš kvantitativní (str. 23). Představa, že dnešní mainstreamový metodologický proud v sociálních vědách byl svého času považován za v zásadě "zžeštilou" odnož, je poněkud úsměvná. Kopernikovský obrat v sociálních vědách nastal v průběhu a po skončení druhé světové války, kdy začaly vznikat první studie založené na dotazníkovém šetření velkého počtu osob (str. 26).
 |
| Jane Addams |
Luker proto kritizuje tradiční kvantitativní metody pro jejich častou "governmentalizaci", přičemž mnohdy zapomínáme, že právě "tvrdost" a "vědeckost" čísel, stejně jako těch, kteří je produkují, je sociálně situována (str. 30-31). Kvalitativní metody naopak netrpí tak častou "governmentalizací", podle autorky je tomu však nikoliv v důsledku jejich síly, nýbrž slabosti: "My main complaint about qualitative methods is that they so often lack a method." (str. 32). Kvalititativní metody mají tendenci klást příliš velký důraz na "dobré psaní", tj. povětšinou se omezují pouze na odvyprávění poutavého příběhu, aniž by usilovaly o vytvoření nějaké větší teorie (str. 36-37). Podle autorky je přitom cílem dobrého výzkumu zjistit nejen odpověď na otázku jak, ale zejména proč (str. 38).
Úkol na závěr druhé kapitoly zní takto: "As a follow-up to what you wrote as the last entry in your research journal, I’d like you in this section to write down what kinds of questions you might want to spend several precious years of your life investigating. What kinds of things about the world worry and provoke you? What would you like to know that you don’t already know? Most important, what kinds of questions do you find interesting enough to get you out of bed in the morning with energy and excitement, at least on most days?" (str. 39).
Kapitola 3: An Ode to Canonical Social Science
Třetí kapitola se věnuje kladům a záporům kanonické sociálněvědní metodologie, tedy tradičním kvantitativním metodám. Ty se ve své podstatě skládají ze tří kroků: vzorkování ("sampling"), operacionalizace ("operationalization") a zobecňění ("generalizability"). Je mi jasné, že v tuto chvíli všichni, které jsem snad na začátku příspěvku přesvědčila o tom, že metodologie sociálních věd by měla být součástí osnov právnických doktorských studijní oborů, otáčejí list a dávají za pravdu těm, kteří tvrdí přesný opak. Jakkoliv výše popsaný postup zní technicky, pro potřeby právní vědy snad vyloženě "přírodovědně", empirické metody jsou použitelné i pro výzkum v oblasti práva a existuje řada studií, které jsou toho důkazem (např. dají se využít při práci s judikaturou, snažíte-li se postihnout nějaké trendy v odůvodňování rozhodnutí apod.). Tím spíše pak může být nápomocná metoda Kristin Luker ("salsa-dancing social science"), o které - pravda - zatím ani já toho nevím příliš mnoho, neb její podstata je osvětlena až v pozdějších kapitolách, nicméně - jak píše samotná autorka v úvodu své publikace - jedná se primárně o metodu vycházející z kvalitativního pojetí empirického výzkumu.
Cílem vzorkování je vybrat z celku, tj. určitého širšího rámce objektů ("sampling frame"), dílčí vzorek. Kanoničtí sociologové přitom trvají na tom, že se musí jednat o náhodný vzorek. "Indeed, their commitment to random sampling is so deep that when a canonical social scientist says “sample,” what he or she really means is a random probability sample. As far as they are concerned, if it ain’t random, it ain’t a sample. We salsa-dancing social scientists won’t be drawing random samples because we can’t - we don’t know the parameters of the larger population from which our sample will be drawn, and are therefore clueless about what kind of sampling frame to use - but that doesn’t mean we don’t have to worry a lot about sampling. We do." (str. 42).
Operacionalizace v pojetí tradiční kvantitativní metodologie spočívá zejména v určení závislých a nezávislých proměnných. Tyto proměnné přitom musíte znát již na samotném začátku výzkumu, jinak nejste schopni provést šetření s relevantními výstupy. "In the language of canonical social science, they have to have operationalized their variables ahead of time, and done so carefully and well. What that means is that whatever concepts will show up in the questionnaire have been defined in such a way that everyone reading (or hearing) them accesses the same mental category when they answer." (str. 42). Realizace tohoto cíle však není vůbec snadná, jak autorka znázorňuje na svém vlastním předmětu výzkumu: "In my own chosen field of sexual and reproductive behavior, to take another example, operationalization is particularly tricky. It’s not at all clear that adolescents, especially young ones, understand “having sex” in the same way that you and I might. It’s not just that teenagers, like Bill Clinton, don’t define oral sex as sex, but that teenagers are accessing a very different social world than the world researchers are accessing. Researchers want to know if an adolescent is exposing himself or herself to activities that might give rise to either a pregnancy or a sexually transmitted disease, while teenagers are dealing with concepts like “virginity” and “going all the way” that do not overlap neatly with the concerns researchers have." (str. 43).
Konečně ke třetímu kroku, tj. zobecnění, Luker uvádí: "Because we salsa-dancing social scientists do not have data that come from a random sample, we cannot, strictly speaking, generalize, at least in the statistical sense. But that does not mean that our case has to be a case of one. In fact, as I will argue in subsequent chapters, if we sample carefully, operationalize fastidiously, and stay connected to theory at every single juncture of our enterprise, we can be more than just a single case. While we cannot generalize statistically, I think we can generalize logically." (str. 44).Co si z této kapitoly tedy odnést? "The take-home lesson from this discussion is that along with sampling and operationalization, both bias and generalization are things that you and I have to worry about, and worry about a lot." V závěru kapitoly pak autorka formuluje jedno užitečné a snadno přenositelné pravidlo do oblasti jakéhokoliv výzkumu: "The one question I always try to think about, as I make every single decision in my research, is what would my smartest, nastiest, most skeptical, and meanest colleague think of this particular decision? How can I persuade someone who does not share my taken-for-granted assumptions about the world that my research is valid?" (str. 47).
A jsme u třetího úkolu: s ohledem na předmět vašeho zájmu zamyslete se na tím, jak by tuto výzkumnou otázku zkoumal kanonický sociolog. Následuje přitom otázka za milion: proč je tento způsob zkoumání vaší otázky nevhodný pro to, nač se vlastně snažíte zeptat? (str. 48-49).
Kapitola 4: What Is This a Case of Anyway?
Pokud jste vydrželi číst až do tohoto místa, gratuluji, dostáváme se totiž konečně (z prvních čtyř kapitol) k tomu nejzajímavějšímu a nejpodstatnějšímu, tj. k výzkumným otázkám. Podle autorky se studenti mnohdy domnívají, že mají výzkumnou otázku ("research question"), avšak to, co nejčastěji mají, je nanejvýš předmět zájmu, který by chtěli zkoumat ("research interest"). Právě přeměna výzkumného zájmu na výzkumnou otázku představuje jeden z nejdůležitějších kroků. "In my experience, four features set off a true research question from a research interest. First, a true research question proposes - even in a preliminary, confused, and sometimes just plain wrong way - a set of relationships between or among concepts (call them “variables,” if you like). Second, understanding that relationship (or those relationships, if there are more than one) helps us to explain something important about social life. Third, a true research question permits a range of possible answers that can be empirically or at least logically examined in order to see if some answers fit the data better than others. Fourth and finally, a good research question, properly answered, advances the state of play in one or more intellectual conversations that are already going on in some part of the scholarly world that matters to you." (str. 51-52).
Překvapivě upřímná a bezprostřední je i autorka, pokud jde o to, jak se k výzkumné otázce či jejímu zpřesnění dopracovat. Velký význám v této souvislosti přikládá četbě: "The first and most important thing is to remember to have an orderly and well-prepared house. Make a practice of reading everything even dimly related to social science that catches your eye, or perhaps better yet, your inner ear." (str. 67). "So read, and read often, and don’t worry that it’s not on point, or at least doesn’t seem to be just yet. Read what catches your attention, and read what other people in your world are excited about. This is what Zen practitioners have in mind when they talk about sweeping the grounds of the temple while you are awaiting enlightenment. Be sure to take good notes on what interests you in your reading." (str. 68).
A neméně význámné je podle Luker i samotné psaní: "Here’s my last piece of advice on this. Put on your overcoat (you might well get rained on) and just start submitting papers to journals. I even tell my students that the only reason to write a class paper that is not destined for a journal is that they might want to write a “think piece” for their own purposes. So for every single class paper that you write, think about where you would send it for publication, and how you would frame it in a way that would be interesting to that journal. I know that this is potentially one of those “you’ve got to kiss a lot of frogs before you meet a prince” scenarios, but look at it this way. Even in the worst case, which is where you get a scathing letter from a journal, you have (a) met new people with whom to correspond and (b) had some reasonably smart people look at your work very carefully. Surprising as it may seem, journals need you more than you need them. Good journals are always short of good papers, and in theory, dedicated editors (and bless them, each and every one) will be happy to work with you to help you learn what it takes to get published. What you get is a terrific professional education, and it’s free." (str. 74).
Čtvrtý úkol: "What is the “frame” - the “hook” - of your research? What kind of research question is emerging from your research interest?" (str. 75).
K dalším kapitolám zase někdy příště, tanečníci.
Můj favorit: Chicago 1840: 4400 obyvatel, Chicago 1900: 1.7 miliónu.
OdpovědětVymazat