Volím, volíš, volíme... Poděkování Karlu Schwarzenbergovi.

Nějak začnu, uvidíme, co z toho vzejde, zejména zda vytrvám. Tolik ke vzniku blogu. Jedná se v podstatě o koprodukt všeobecné aktivizace občanské společnosti, k níž došlo nedávnou volbou prezidenta. Zkrátka nic už nebude jako dřív - Pražský hrad bez unijní vlajky, rodinný oběd bez politických disputací a můj facebook bez apolitických statusů. Král je mrtev, ať žije král.

Velmi intenzivně na sobě pociťuji tzv. postvolební syndrom. Ráno vstanu, posnídám ihned, taky idnes a novinky.cz, zapiju to radiožurnálem a českou televizí, zkontroluji nálady virtuálního světa, sdělím své nálady světu, než si vyčistím zuby, je pomalu čas oběda a k němu ihned, idnes a novinky.cz... Nějak mi nedochází, že se již žádné zásadní informace, které by mohly ovlivnit mou volbu nebo volbu mých spoluobčanů, nedozvím. Odvoleno, sečteno, na dalších pět let hotovo. Ve vzduchu však zůstala viset jakási prazvláštní atmosféra, směsice emocí a myšlenek všeho druhu, a otázka, jak s nimi naložit. A jsme opět u vzniku tohoto blogu.

Ačkoliv jsem nebyla jejím příznivcem, musím přiznat, že přímá volba prezidenta má něco do sebe. "Co" všechno budou teď nepochybně v nejbližších dnech a týdnech rozebírat na součástky politologové, sociologové, právníci, zejména se však o tom v nejbližších pěti letech přesvědčí samotní občané České republiky. Za tuto školu života patří přímé volbě velký dík, přinejmenším už za to, že nás (aspoň na chvíli) zvedla ze židlí a vytrhla z všeobecné politické apatie. Osobně však cítím potřebu poděkovat zejména jednomu z kandidátů, který v tomto ohledu zaktivizoval mě samotnou.

Pana Karla Schwarzenberga jsem měla možnost potkat osobně, stejně jako ho měly možnost potkat desítky mých vrstevníků, kteří se nějakým způsobem podíleli na organizaci českého předsednictví v Radě Evropské unie. Setkání to bylo velmi prozaické, málem jsem do něj vrazila, když jsem vybírala zatáčku na schodišti hlubockého zámku a řítila se hasit jakousi organizační nesrovnalost týkající se příjezdu polské delegace. Zatímco pracovnice Ministerstva zahraničních věcí, která ho tehdy doprovázela, mě okamžitě zdecimovala pohledem, Karel Schwarzenberg se pouze laskavě usmál a chvíli posečkal, abych onu zatáčku mohla vybrat pod co nejmenším úhlem. Vůbec celé zasedání Gymnich (tj. neformální zasedání ministrů zahraničních věcí), které se v březnu 2009 konalo na zámku Hluboká, muselo tehdy všem zúčastněným připadat tak trochu jako setkání třetího druhu. Tuším, že se nikdy předtím ani potom nestalo, aby ministr předsednické země toto zasedání hostil de facto na svém rodovém sídle mezi obrazy svých předků a zástupem jimi ulovených zvířecích trofejí. Celkový dojem byl impozantní, atmosféra téměř státotvorná. Pamatuji si, že polský ministr zahraničních věcí, kterého jsem tehdy provázela, v této souvislosti vyjádřil lehkou obavu, kde se bude konat zasedání Gymnich během polského předsednictví v roce 2011. Nešlo si přitom nevšimnout, že všichni, kdo se měli možnost s Karlem Schwarzenbergem blíže setkat, k němu chovali velkou úctu a hovořili o něm velice vlídně.

Mě osobně si však Karel Schwarzenberg definitivně získal poté, co se mi do rukou dostala série rozhovorů, jež s ním v letech 1989, 1997, 2001 a 2008 uskutečnil novinář Karel Hvížďala a které vyšly knižně pod názvem Knížecí život. Karel Schwarzenberg v nich hovoří o svých předcích, roli šlechty i české polistopadové politice. Na několika místech však mluví rovněž o právu a justici. Mám za to, že těch pár myšlenek stojí za sdílení:

Dobrá, vraťme se k tomu, co vás tady štve a štvalo. Mohl byste to nějak hierarchizovat a přesněji artikulovat?

Řekněme především úpadek morálky. Sice se necítím být nějaký kazatel, ale vývoj korupce a prorůstání organizovaného a jiného zločinu do hospodářského světa, to všechno mě znepokojuje. Vzpomínám často na to, jak jsme byli v roce 1992 na Hradě a již jsme končili, bylo po volbách a bylo jasné, že se republika rozpadne. Tenkrát byl ekonomickým poradcem prezidenta Havla Mirek Zámečník a on v době, kdy průmysl u nás měly v rukou banky jako tehdy v Německu, nastolil tezi, že se vyvíjíme německým směrem. Já jsem se na něj podíval a povídám: Vidím jiné náznaky a spíš bych řekl, že se tady vyvíjíme sicilským směrem. Dodnes mě nikdo o opaku nepřesvědčil.

Bohužel, máte pravdu: lidé, kteří u nás tenkrát rozhodovali, včetně dnešního pana prezidenta Václava Klause, nadřazovali ekonomiku nad právo a zapomněli, že pro zrod kapitalismu byla důležitější stolice nezávislého soudce než trh, proto se zrodil kapitalismus v Anglii a Holandsku...

Pokles vztahu k právu a pokles vědomí jeho důležitosti během padesáti let a po dvou totalitách je úděsný. Kromě toho, že přetrvává tolerance ke zlodějně, zabetonování tohoto stavu napomáhá obrovská byrokratizace. My často tvrdíme, že přemíra předpisů je dílem Evropské unie, ale to není pravda. Většinu těchto věcí jsme si způsobili sami. A již ze své práce v Senátu vím docela dobře, že někdy i celkem rozumné směrnice Evropské unie se tvořivostí našich poslanců a různých ministerstev ještě zpotvoří v něco mnohem složitějšího a neprůhlednějšího, a tím se vytváří podhoubí, z něhož vyrůstají právě ty záležitosti, které nám dělají starosti.

A není za tím vším, o čem mluvíte, stará česká schopnost rozptýlit odpovědnost tak, aby se nikdy nedal dohledat viník?

Samozřejmě, že jde o rozptýlení odpovědnosti, ale taky o mylnou představu minulého režimu, že když všude dosadím kontrolora a kontrolora kontrolora atd., že tím věci vylepším. To je velký omyl. Něco mohu zlepšit, jen když dereguluji a učiním všechny procesy transparentní. V tomto směru jsme udělali pokrok hlavně tím, že prošel zákon o poskytování informací. Jenže stranou zůstaly další velmi důležité věci, jako to, aby politikům bylo znemožněno zasahovat do justice. To vše ukazuje na nezdravý vývoj, který považuji za velice vážný.

Když jsme zažívali hospodářský vzestup, který ovšem brzy skončí, lidé korupci brali jako nutný doprovod tohoto růstu, ale tomu tak není. Je sice pravda, že vždy po velkých převratech obyčejně takový vývoj nastal. Když skončily napoleonské války, existovala obdobná bezuzdnost ve Francii, sám jsem to zažil v Rakousku a Německu po druhé světové válce. Jenže v těchhle dvou zemích včas zasáhli a období šíbrů a šmelinářů velice brzy skončilo.

Řádově po jaké době to skončilo?

Řekněme během deseti let... Jenže oni měli tu výhodu, že v obou zemích nacismus bohudík netrval tak dlouho jako komunismus a moci se ujali lidé, kteří v sobě měli řád a cit pro právo. Ať to byl Adenauer v Německu, nebo Raab a Fiegel a Schärf v Rakousku, ti všichni vyrostli v jiném prostředí a hned po válce dbali na to, aby právo bylo zase na prvním místě v hierarchii hodnot. U nás bohužel na počátku nebylo právo na prvním místě.

(K. Hvížďala: Karel Jan Schwarzenberg. Knížecí život. Rozhovor s Karlem Hvížďalou. 4. vyd. Praha: Portál, 2008, s. 163-165).

Každý měl ke svému rozhodnutí, koho volit, nepochybně své důvody. V mém případě tím určujícím argumentem byl vztah příštího prezidenta k Ústavě a k justici obecně. A v tomto ohledu jsem neměla důvod pochybovat, že by Karel Schwarzenberg nebyl dobrým prezidentem. S chutí jsem si tak připnula jeho volební placku a na facebooku sdílela vše, co jsem považovala za důležité, až to nepochybně muselo jít mnohým na nervy. Nicméně věřím, že to mělo smysl. Dopadlo to však, jak to dopadlo. Odpověď na otázku, jaký bude vztah příštího prezidenta k české justici, je zatím ve hvězdách. Svou frustraci z výsledků voleb jsem si šla léčit do knihkupectví a chtěla si "protestně" zakoupit aktuální ÚZ s Ústavou. U Dobrovského mi nicméně sdělili, že ho momentálně nemají, že bude až v březnu. Jak symbolické...

Cenou útěchy mi však může být knižní pokračování Knížecích rozhovorů s Karlem Schwarzenbergem, které jsem dostala od svého otce jako bílou vlajku příměří po všech politických debatách a rozepřích, které jsme v posledních týdnech vedli. A za tu občanskou aktivitu, politické disputace i následný klid zbraní patří Karlu Schwarzenbergovi můj upřímný a velký dík.