Jak komentuje blogosféra rozsudek Nada proti Švýcarsku?

Nepochybně na světě existují horší místa, kde člověk může nedobrovolně strávit část svého života, než u břehu švýcarského jezera s výhledem na alpské vrcholky. I zlatá klec je však stále klec, jak shledal ve svém nedávném rozsudku ve věci Nada proti Švýcarsku Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ze dne 12. 9. 2012, stížnost č. 10593/08). 

Campione d´Italia. Foto: Wkipedia Commons

O tomto rozhodnutí jsem již stručně referovala v zářijovém Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci. Teď po čase jsem se k němu při psaní komentáře pro Přehled rozsudků ESLP vrátila a při tom narazila na řadu příspěvků na zahraničních blozích. Byla by škoda, aby některé postřehy v nich uvedené zapadly, proto níže uvádím shrnutí těch nejzajímavějších z nich.

Věc Nada proti Švýcarsku může též sloužit jako stručné opáčko ze zeměpisu. Osobně jsem například neměla o existenci jakési italské exklávy ve Švýcarsku valného tušení. Campione d´Italia se rozkládá na březích Luganského jezera a je vzdálena zhruba 1 km od italských hranic. Ačkoliv je obklopena švýcarským kantonem, formálně se jedná o italské území. Jedním z rezidentů této exklávy je i Yussuf Nada, 82-letý obchodník s italskou a egyptskou státní příslušností, který v Campione d´Italia žije od roku 1970. V důsledku přijetí protiteroristických sankcí OSN a jejich implementace Švýcarskem se však italská exkláva stala na několik let nejen jeho domovem, ale i vězením. Jak trefně komentuje Michael Armitage, příběh je to jak z románu Alexandra Dumase snad jen s tím rozdílem, že místo aby pan Nada vzal spravedlnost do svých rukou a pomstil se svým věznitelům, obrátil se jako správný civilizovaný rebel se stížností do Štrasburku. (Varování: pozor, dlouhý příspěvek!)

Oč tedy ve zkratce šlo. Rezolucemi Rady bezpečnosti se jméno pana Nady dostalo na seznam osob spojených s Talibanem a Al-Káidou. Během svého pobytu v Londýně v roce 2002 byl proto zadržen a přepraven zpět do Campione d´Italia. Švýcarský kanton mu zároveň odňal povolení překročit hranice a následně rovněž odmítnul udělit dlouhodobější výjimku pro případ lékařského vyšetření a soudního řízení vedeného ve Švýcarsku a v Itálii. V roce 2005 federální státní zástupce ukončil vyšetřování s tím, že obvinění vůči panu Nadovi byla nedůvodná. Ten se následně domáhal, aby jeho jméno bylo odstraněno ze seznamu osob napojených na terorismus. Švýcarské orgány, včetně Federálního soudu, však shledaly, že jeho jméno nemůže být z vnitrostátního nařízení odstraněno, dokud se bude i nadále nacházet na seznamu Sankčního výboru OSN. Odstranění jména z tohoto seznamu se přitom podařilo uskutečnit teprve v roce 2009.

Od tohoto rozsudku ESLP měla řada komentátorů velká očekávání. I když štrasburský soud měl již několikrát možnost zabývat se vzájemným poměrem závazků vyplývajících z rezolucí Rady bezpečnosti a z Úmluvy, výslovně se k hierarchii těchto závazků dosud nikdy nevyjádřil. Navíc věc Nada proti Švýcarsku poprvé umožňovala zabývat se přímo sankčním systémem OSN. Pro svoji důležitost tak rovnou putovala do velkého senátu ESLP, který dospěl jednomyslně k závěru, že bylo porušeno právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy). Podle štrasburského soudu se švýcarské orgány nemohly jednoduše spoléhat na závaznou povahu rezolucí Rady bezpečnosti. Naopak byly povinny v rámci své diskreční pravomoci přijmout veškerá možná opatření k tomu, aby sankční režim přizpůsobily individuální situaci stěžovatele. ESLP rovněž v této souvislosti shledal porušení práva na účinný prostředek nápravy (čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy). Uvedl přitom, že švýcarské orgány měly zajistit přezkum vnitrostátních implementujících opatření, tj. zejména zkoumat jejich soulad s Úmluvou.

Aleksandar Momirov zkoumá čím to, že lidé s krátkými a chytlavými jmény mají tendenci výrazně utvářet judikaturu mezinárodních soudů (nejdřív Kadi, teď Nada). Žel k žádným zásadním závěrům nedochází a tak alespoň s úlevou, jako ryze mezinárodněprávně orientovaný blogger, vítá, že Švýcarsko není členem EU, a proto ESLP ve svém odůvodnění výjimečně nemusel zabředávat do složitostí unijního práva. Výchozí situace pro zaujetí stanoviska k hierarchii dotčených mezinárodních závazků (tj. zejména k čl. 103 Charty OSN, podle něhož v případě rozporu mají přednost závazky vyplývající z Charty), tak byla v podstatě ideální. Někteří komentátoři však poukazovali na skutečnost, že odpověď není zcela jednoznačná a ESLP si může vybrat hned z několika přístupů.

Ostrov Montecristo... aneb najdi 10 rozdílů
Foto: Wikipedia Commons

Marko Milanovic v roce 2010 téměř prorockým způsobem a s přesností švýcarských hodinek nastínil, jakým způsobem se může argumentace ESLP ubírat. Štrasburský soud mohl v zásadě zvolit dvě cesty - buď se konfliktu mezinárodněprávních závazků a aplikaci čl. 103 Charty nějakou legitimní cestou vyhnout, nebo přistoupit k soudnímu přezkumu rezolucí Rady bezpečnosti à la Kadi. Třetí možnost, tj. že by ESLP bez dalšího sklopil uši a dospěl k závěru, že rezoluce mají přednost před Úmluvou, by nejspíš evokovala nejdivočejší lidskoprávní horory, a proto ji lze i do budoucna s velkou pravděpodobností vyloučit. Milanovic si vsadil na první variantu a udělal dobře, nicméně způsobů, jak se "legitimním" způsobem vyhnout otevřenému střetu dotčených mezinárodních závazků, bylo ve hře hned několik.

Částečně je ve svém přispěvku shrnul Tobias Thienel: ESLP (1) si jednak mohl vypomoci tzv. souladným výkladem a interpretovat rezoluce Rady bezpečnosti tak, že jejich smyslem není porušovat základní lidská práva; (2) jednak mohl obdobným způsobem "souladně" vyložit Úmluvu a shledat, že se na daný případ nepoužije; (3) anebo se mohl inspirovat doktrínou Spolkového ústavního soudu (Solange II) nebo svou vlastní doktrínou ekvivalence (Bosphorus), kterou uplatňuje vůči právnímu řádu EU, a dospět k závěru, že dokud bude právní systém OSN poskytovat ochranu lidských práv srovnatelnou s Úmluvou, nebude ESLP rezoluce Rady bezpečnosti přezkoumávat. Štrasburský soud však nakonec nenásledoval ani jeden z naznačených přístupů, zároveň se však ani nevydal cestou Soudního dvora EU.

Důvodů, proč ESLP nepoužil postup à la Kadi, může být několik. Tím nejpádnějším z nich podle Thienela je striktní dualismus, na němž je rozhodnutí SDEU vystavěno. Dva mezinárodněprávní závazky, jakými jsou Úmluva a rezoluce Rady bezpečnosti, nelze od sebe tak snadno oddělit, jako to učinil Soudní dvůr v případě unijního a mezinárodního práva. Zkrátka, jak výstižně komentuje Milanovic: We are not there yet.

ESLP však případ pana Nady odlišil rovněž od věci Al-Jedda proti Spojenému království, v níž použil souladný výklad rezolucí Rady bezpečnosti (zejména díky skutečnosti, že dotčená rezoluce byla formulována poměrně vágně). Tento postup však ve věci Nada proti Švýcarsku nebylo možné uplatnit, neboť rezoluce č. 1390 (2002) hovořila zcela jednoznačně. Osobám na seznamu Sankčního výboru jasně stanovila zákaz vstupu a tranzitu územím všech států. ESLP nicméně konstatoval, že Švýcarsko i přesto požívalo při implementaci rezoluce "určité volnosti, která byla nepochybně omezená, nicméně přesto reálná" (odst. 180). Tento závěr ve svých souhlasných stanoviscích do značné míry právem kritizovali hned čtyři soudci velkého senátu, podle jejichž názoru takto příslušnou rezoluci vyložit nelze. Hlavním argumentem pro konstatování porušení čl. 8 Úmluvy však byla skutečnost, že švýcarské orgány o výsledcích vyšetřování pana Nady, jež bylo ukončeno již v roce 2005, informovaly Sankční výbor teprve v roce 2009 (a proto se nakonec jednalo o stanoviska souhlasná). Za pročtení stojí zejména stanovisko švýcarského soudce Malinverniho, který obhajuje postup v duchu doktríny Spolkového ústavního soudu Solange I. Podle jeho názoru ESLP měl přezkoumat soulad rezolucí Rady bezpečnosti s Úmluvou a zaujmout tak minimálně stejně přísný postoj jako Soudní dvůr EU.

ESLP se nicméně rozsudkem Kadi nakonec přecejen zčásti inspiroval. V kontextu čl. 13 Úmluvy však dospěl k závěru, že to jsou především vnitrostátní orgány, jež mají zajistit přezkum souladu rezolucí Rady bezpečnosti s Úmluvou. Michael Armitage v této souvislosti konstatuje, že ESLP je "either inconsistent or incoherent". Pokud to znamená, že Švýcarsko bylo schopno přezkoumat vnitrostátní implementující nařízení a shledat porušení práv zaručených Úmluvou, tak se ESLP ve skutečnosti nevyhnul řešení otázky hierarchie dotčených norem mezinárodního práva, jak tvrdil v souvislosti s čl. 8 Úmluvy. Pokud však výše uvedený závěr ESLP znamená, že Švýcarsko na jedné straně bylo schopno přezkoumat vnitrostátní implementující opatření, na straně druhé však nemohlo shledat porušení práv zaručených Úmluvou, pak podle Armitage není zřejmé, jak tento vnitrostátní přezkum může ve skutečnosti představovat účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.

Nazdory veškeré kritice se však jedná o zajímavý rozsudek a jednomyslný výrok velkého senátu ESLP mu dává o to větší sílu. Jak uzavírá Marko Milanovic, Nada proti Švýcarsku je významné rozhodnutí, i když nakonec nejspíš ne až tak významné, jak mohlo být.

No, a pokud jste se vážně dostali až k těmto řádkům, tak vás za odměnu čeká po vzoru Alasdaira Hendersona hádanka: Víte kdy se stalo Švýcarsko členem OSN? Kdo by si chtěl vsadit na nějaké prehistorické datum v minulém století, tak by musel sáhnout hluboko do kapes. Švýcarsko se totiž stalo členem Spojených národů teprve 10. září 2002. Věděli jste to? Osobně jsem to až do přečtení tohoto rozsudku vůbec netušila ;)