Co mají Bídníci společného s Evropskou unií?

Přiznám se bez mučení - na první pokus jsem Bídníky nepřelouskala. Ve svých gymnaziálních letech jsem skončila někde na sto desáté stránce. Poté, co jsem se dozvěděla vše podstatné i nepodstatné o biskupu Myrielovi, o tom, jak žil, jakým byl člověkem, jaké měl snídaně i večeře, jsem si uvědomila, že na hodině literatury byla přece řeč o někom jiném. I vytáhla jsem sešit a zjistila, že hlavním hrdinou příběhu je jakýsi Jean Valjean, přičemž hlavní úloha biskupa Myriela v celém příběhu spočívá v tom, že mu daruje stříbrný příbor, což se odehrálo zhruba na oné sto desáté stránce. Mé netrpělivé pubescentní já bylo naprosto roztrpčeno skutečností, že právě strávilo dvě hodiny načítáním něčeho, co nemá pro další děj (s výjimkou onoho příboru) prakticky žádný význam, a knihu tehdy nemilosrdně zavrhlo.

Druhý pokus, ke kterému jsem se odhodlala nedávno - a přiznávám rovněž bez mučení - částečně pod vlivem hollywoodského blockbusteru, jenž právě běží v kinech, vypadá už mnohem nadějněji. Částečně pak proto, že tím druhým důvodem, proč jsem se k Bídníkům vrátila, byla výborná esejistická glosa Adama Gopnika k jejich novému filmovému zpracování - The Persistent Greatness of Les Misérables - publikovaná v časopisu The New Yorker.

Mnohem více než osobnost samotného Jeana Valjeana mě jak v knize, tak na plátně (a to nejen díky skutečnosti, že ho hraje můj oblíbenec Russell Crowe), vždy fascinovala postava policejního prefekta Javerta. Gopnik ve svém příspěvku poukazuje na skutečnost, že oproti knižní předloze je psychologie postav na divadle nebo na plátně nutně zredukována, a jako příklad uvádí právě Javerta: 

To take one famous instance: it is, crucially, not Inspector Javert’s personal malice or mercilessness, as legend has it and the musical suggests, that drives him to hunt down Jean Valjean; it is his absolute commitment to justice, which he interprets as a commitment to rules and their administration, to the parallel paper universe of absolute laws. It is the crucial, therefore, that one of the climaxes of the books, Javert’s suicide, is, in a way, as much verbal as dramatic—the drama is driven from inside by the poetry, the language, and is preceded and climaxed by a flurry of Hugo’s antithesis. Thinking, Hugo tells us, in one of his most memorable aphorisms, always involves a certain amount of inner revolt. I think, therefore I doubt. Jean Valjean’s generosity towards Javert is what devastates him. “A benevolent malefactor, a compassionate convict, offering forgiveness in return for hate, favoring pity over revenge, preferring to himself be destroyed to destroying his enemy, saving the one who had brought him down, this loathsome angel, this vile hero, who outraged him almost as much as he amazed him.” Devastating generosity, loathsome angels—what destroys Javert is not his implacable lack of compassion but his absolute certitude, which is inadequate to Hugo’s conviction that life is inexorably two-pathed, even when we struggle for just one.

(zvýraznění přidáno)

Popravdě nějak takto, navzdory všem dramaturgickým zkratkám, jsem postavu Javerta v divadle i teď na plátně vždy chápala, a právě proto mi přišla tak pozoruhodná. Bídníci jsou vůbec zajímavým mementem toho, jak zničující (až sebezničující) tvrdost zákona a právní formalismus občas mohou být. Věru, stojí za to si na to při psaní konceptů rozhodnutí tu a tam vzpomenout... Nicméně, abych se dostala k ústřední otázce tohoto postu, co tedy mají Bídníci společného s Evropskou unií? Odpověď mnozí nepochybně tuší: Viktora Huga. Gopnik ve svém příspěvku dále pokračuje:

Viktor Hugo

And this leads to the larger, if perhaps necessary, difference between the book and the show. Les Misérables has highly specific politics that aren’t simply the politics of popular revolt and “sentimental” liberty. Hugo’s whole life as a writer and statesman was devoted to a single vision, the dream of “the Concert of Europe,” which is what we now call the European Union. It was Hugo, who, during the International Peace Congress that was held in Paris in 1849, declared, “A day will come when you France, you Russia, you Italy, you England, you Germany, you all, nations of the continent, without losing your distinct qualities and your glorious individuality, will be merged closely within a superior unit and you will form the European brotherhood.” The idea of the European Union has by now been allowed to seem so narrowly bureaucratic that it is hard for us to recall that it once shone with the light of a romantic vision. Each year, the British historian John Julius Norwich publishes a “Christmas Cracker,” a commonplace book full of fragments of funny reading from the pas twelve months; for 2012, he includes Gerry Hanson pointing out that, while the Lord’s Prayer contains sixty-nine words, and the Declaration of Independence two hundred and ninety-seven, an E.U. directive on duck eggs contains twenty-eight thousand nine hundred and eleven words.

O.K., it has its absurdities. But the dream of European union was for Hugo not just a way of preventing the disasters of war and approaching the problem of poverty; it was a larger way of insisting that cultural pluralism—indeed, pluralism of every kind—was essential to freedom. Hugo kept Republican liberalism from seeming fatuous by insisting that the liberal Republican has a singular, mystic insight into the intrinsic doubleness of life. At the height of the twentieth century’s calamities, Hugo’s Romantic Republicanism could seem fragile and unconvincing; the Javerts then held the floor. There are many things wrong or encumbering or even foolish about the European Union, but when we watch “Les Misérables,” we should save a thought for how much of Hugo’s vision has now been achieved. What Hugo wanted, and what he used all that melodramatic and storytelling power to promote, was a Europe accepting in its pluralism, and widely based in its prosperity. His ghost now has it.

(zvýraznění přidáno)

Vyznává dnešní Evropa opravdu pluralismus? Toť otázka. Ztělesňuje Evropská unie skutečně onen sen Viktora Huga o "koncertu Evropy"? Obávám se, že nikoliv. Občas nicméně stojí za to potlačit vlastní kritiku, přimhouřit oči nad unijním chlebem vezdejším a potěšit srdce nějakou tou vznosnou ideou, která - ať už ji chceme vidět či nikoliv - tam pořád, mezi všemi těmi nařízeními a směrnicemi, někde je.