Co dům, pardon, internet dal... (3)

Tentokrát to vezmu zkrátka. Podstatu rubriky snad není třeba dále uvozovat. Ostatně její název hovoří tak jaksi za vše, zejména za skutečnost, že samotný obsah bývá jen málo původní, neboť staví hlavně na tom, co se již na internetu objevilo. První dva díly byly navíc trochu rozbujelejší, než byl můj původní záměr. Takže napříště - jak říkají Ostraváci - už jen "kratce a vystižně". Ústředními tématy dnešního dílu jsou 1) ženy-právničky, ženy-soudkyně a ženy-aktivistky, 2) užitečné studijní tipy (nejen) pro právníky, a v neposlední řadě rovněž 3) publikace o nepravostech v české justici...

Judge Constance Harm
Foto: Simpsons Wiki

1) V září bylo v médiích věnováno nebývale mnoho prostoru ženám-právničkám. Jak jsem se dočetla v Editorialu zářijového Právního rádce, jako právničky jsme profesní skupinou mladou: "Za tři roky totiž uplyne pouhé sté výročí od doby, kdy mohla na půdu právnické fakulty československé vstoupit první žena." Tou byla Anděla Kozáková-Jírová, která promovala v roce 1922 a blahopřál jí i samotný T. G. Masaryk. V roce 1938 byla jmenována veřejnou notářkou jako první žena v Československu i v celé Evropě. Po únoru 1948 však odešla do exilu, nejprve do Francie, posléze do USA, kde také zemřela (podrobněji o jejím životě zde). V Právním rádci byl v této souvislosti otištěn článek Kdo jsou významné právničky v Česku?, který popisuje čtyřiačtyřicet právniček, jež posunuly své obory: "Ženy, které jsou profesními ikonami, i ty, které mají díky své pozici vliv." V témže čísle vyšly rovněž dva rozhovory s emeritními ústavními soudkyněmi. Ivana Janů hovořila zejména o svém novém působení v čele Úřadu pro ochranu osobních údajů: "Judikatura Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je závazná pro všechny. Úřad to musí akceptovat, a jestli to nedělal v minulosti, tak to teď dělat bude. To je moje priorita. Právo musí být stabilní a současně musí být neustále v pohybu. Společnost se mění a každý individuální případ je jiný. Neznamená to, že je judikatura soudů neměnná. I když se bude náš úřad řídit judikaturou, může přijít speciální případ. V té chvíli musíme zdůvodnit, proč jsme rozhodli jinak.".Vlasta Formánková hovořila mj. o kvalitách soudce: "Soudce musí umět ustát kritiku. (...) Nesouhlasná stanoviska vás nutí přemýšlet, proč ten druhý to vidí jinak, kde najít optimální řešení." (rozhovor s posledně jmenovanou soudkyní otiskla v září rovněž Česká Pozice).

Óda na soudní prázdniny

Léto je tradičně obdobím, kdy se neprávní, veskrze učitelské profese většiny členů mé rodiny podepisují na mé duševní pohodě velmi negativně. Totižto na rozdíl ode mě má zbytek rodiny prázdniny a taky tendenci pravidelně mě informovat o aktivitách, jimiž je vyplňuje. To snad proto, aby mi náhodou nebylo líto, že je nemohu podniknout s nimi...
I když se základní instituty, které udávají rytmus školního a soudního života, nazývají stejně, tj. školní, resp. soudní roky; na rozdíl od školáků, studentů a jejich pedagogů, kteří si každoročně užívají klidně i několikery školní prázdniny, zaměstnanci justice institut soudních prázdnin neznají, neboť je jimi zákonodárce neobšťastnil. Pravda, nebylo tomu tak vždycky. Například civilní řád soudní (zákon č. 113/1895 ř. z.) soudní prázdniny znal, přinejmenším do té doby, než protektorátní vláda veškeré předpisy, které tento institut upravovaly, nařízením č. 221/1942 Sb. nezrušila. Použivatelnost uvedeného nařízení však po čase rovněž odvál vítr dějin (ano, skutečně "použivatelnost" – viz čl. XII odst. 2 bod 3 zákona č. 105/1947 Sb.), pročež se institut soudních prázdnin opět aktivizoval. Podle všeho však nikoliv na dlouho. Představitelé vítězného pracujícího lidu zřejmě dospěli k závěru, že socialistickou zákonnost je třeba upevňovat prací, nikoliv prázdninami v justici, a tak v zákoně č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, již o soudních prázdninách nebyla ani zmínka, a stejně tak ani v pozdějším občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb.), který ve znění cirka milionů novel platí do dneška.

Co dům, pardon, internet dal... (2)

Na začátku roku jsem si v povznesené, novoroční náladě, plná odhodlání a víry v lepší (rozuměj: neproprokrastinované) zítřky, založila poznámkový blok, který jsem pod vlivem jednoho internetového článku honosně nazvala „The Spark File“. Po vzoru autora článku jsem si do něj začala zaznamenávat střípky svých myšlenek, postřehů, poznámek z konferencí a také (a tím jsem svůj blok zahájila) novoročních předsevzetí. Čtvrtletní inspekce lednového seznamu úkolů však přinesla poněkud neradostné, ovšem o to jednoznačnější zjištění – můj „spark fajl“ se prozatím ukázal být tak nanejvýš velkým „spark fejlem“. Z plánovaných úkolů a aktivit na letošní rok (jejichž sáhodlouhý výčet a různorodá povaha dávají tušit, že mým primárním cílem bylo stát se nejpozději koncem roku superženou) jsem dosud realizovala jen jeden, a to ještě jen z jedné čtvrtiny, konkrétně trhání osmiček. Veškeré vznosné plány jako příprava k justičním zkouškám, psaní riga a dizertace, studium jazyků, četba klasické literatury, sportovní aktivity a celý seznam dalších úkolů, jež lze obsáhnout slovy „uspořádání vlastního života“, dosud zůstaly ležet ladem, a to včetně aktivity, která s tímto blogem úzce souvisí, a tou je „Psát více – cokoliv a pro radost.“ (bod 8 mého seznamu). A tak tedy opět po delší době činím, a to doslova, neboť je na čase již konečně oprášit rubriku, která sice slibovala „pokračování příště“, avšak dosud se tak nestalo (i blogování holt jako spousta jiných činností vyžaduje pevné odhodlání). Níže proto druhý díl toho, co dům, pardon, internet dal – rubriky tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.

Právnická (j)elita. Druhé vydání

Jednou za čas člověk potřebuje tak říkajíc nakopnout, aby ze sebe dostal to nejlepší. A o psaní dizertace to platí obzvláště. Problémem českých doktorských studijních programů, jejich obsahu a organizace, je však to, že takových motivačních nakopnutí neposkytují příliš mnoho. Průběh doktorského studia se povětšinou dělí na fáze překotného a intenzivního zájmu o osobu doktoranda (typicky v období opravování seminárních prací, hlídání u zkoušek, přípravy konferencí, spravování projektů, nutnosti ze dne na den zaskočit ve výuce nebo v lepším případě v období zápočtů, kdy jsou doktorandi v rámci svých předmětů povinni odevzdat vyučujícím plnění, jež zásadně nijak nesouvisí s tématem jejich dizertace) a naopak na fáze zdlouhavého a intenzivního nezájmu, v nichž vztah fakulty (resp. katedry, školitele) a doktoranda úspěšně připomíná pětadvacetileté vyčpělé manželství, ve kterém obě strany setrvávají bůhví proč. Aniž bych chtěla dále pokračovat ve stylu „všechno je špatně“ a „za všechno mohou fakulty, katedry nebo školitelé“ (protože tomu tak jistě není a k mnohému negativnímu přispívají i sami doktorandi svou vlastní neiniciativností a neaktivitou), faktem však zůstává, že času, který během svého studia doktorští studenti věnují tříbení tezí, struktury a obsahu vlastní dizertace, příliš mnoho není.

A tím se vracím zpět k oněm motivačním kopancům, které by měli doktorští studenti v souvislosti se svou dizertací vyloženě aktivně vyhledávat. Podle mého názoru dosud nejlepší platformu pro tato akademická nakopnutí poskytuje PhD workshop, který již podruhé uspořádala Česká společnost pro evropské a srovnávací právo, tentokrát ve spolupráci s brněnskou Právnickou fakultou. Myšlenka, jež stála u zrodu akce, je jednoduchá: poskytnout doktorským studentům prostor představit projekt své dizertace, tj. její cíle, metodologii a náčrt obsahu na jedné z kapitol, a zároveň jim dodat zpětnou vazbu, kterou zajišťuje nejen přidělený mentor, jenž je odborníkem na danou oblast, ale i další účastníci semináře (více o organizaci PhD workshopu zde). Průběh akce, jež byla již loni výstižně vykreslena jako příběh o tom, jak právnická elita potkala právnická jelita (viz např. článek Honzy Broulíka), je ve své podstatě velmi pěkným námětem pro tradiční vánoční pohádku (a pokud organizátoři pošlou zápis z workshopu Svěrákům, třeba se příští rok dočkáme pokračování Tří bratrů, kteří se tentokrát nebudou honit za nevěstami, ale za doktorským titulem, což bude jistě neméně dobrodružná podívaná).

Jak se stát sociálním vědcem a ještě u toho tančit salsu? Dějství prvé

Je poněkud žalostné, pokud se člověk začíná seznamovat s metodologií svého oboru teprve v závěru doktorského studia a nikoliv na jeho začátku. Občas jsou však příkoří života stravitelnější, osvojíte-li si teze relativismu a perspektivismu: jinými slovy, ve světě se dějí větší tragédie a radějí seznámit se pozdě, ale přece, nežli nikdy (ostatně o tom jsem se rozepisovala již dříve). Tak tedy jednoho večera - poté, co jsem minutou ticha uctila všechny ty roky svého studia, kdy jsem o metodologii ani okem nezavadila - jsem začala načítat novou metodologickou příručku, jež se ukázala být překvapivě čtivou a podnětnou, a stejně tak i následná debata o příslušných kapitolách v kruhu obdobně tápajících soukmenovců. Celá akce v podstatě vznikla jako svého druhu čtenářský kroužek z podnětu jednoho kolegy, kdy jsme se v malé skupince (vesměs metodologických ignorantů) dohodli, že za vzájemného podporování načteme několik kapitol vybrané publikace o metodách sociálních věd a následně se o nich pobavíme v příjemném prostředí lužáneckého parku (ano, vím, můj život je tak vzrušující!).

Tento příspěvek přitom není ani recenzí příslušné publikace, tj. knihy Kristin Luker „Salsa Dancing into the Social Sciences: Research in an Age of Info-glut” (neb zatím mám za sebou pouze první čtyři kapitoly; případné zájemce o recenzi lze odkázat zde nebo zde), ani návodem na to, jak se stát sociálním vědcem ve věku informačního přesycení. Více než cokoli jiného se jedná o málo uspořádané poznámky a výpisky, jež mají sloužit zejména jako prevence před ztrátou těch, které jsem si zuřivě činila ve svém novém tabletu, abych je pak i s celou e-knihou jedním elegantním pohybem palce úspěšně smazala a mohla je tak ještě zuřivěji činit zcela od začátku…

Úvodem je však vhodné položit si otázku, k čemu vlastně studentům právnické fakulty mohou být dobré znalosti (empirické) metodologie sociálních věd, když těmto oborům je (nejen v Brně) zasvěcena zcela jiná fakulta? Odpověď je velmi prostá: i právní věda je totiž ve své podstatě vědou sociální, tedy - chcete-li - vědou o člověku a společnosti, a vyžaduje proto určitý klíč k poznání jevů, jež jsou jejím předmětem, tzv. jevů právních (k tomu viz Knapp [1998]: Teorie práva, str. 4-5). A i když osnovy právnických doktorských studijních oborů v ČR tuto skutečnost umně zamlčují a jakémukoliv kontaktu s okolním světem (rozuměj: souvisejícími obory) se brání zarputileji, než některé izolované kmeny v amazonských pralesech, faktem zůstává, že bez (alespoň) minimální znalosti sociálněvědní metodologie se dobrá dizertace zkrátka napsat nedá. (Tento příspěvek je opravdu dlouhý - byli jste varováni.)

Potíže s láskou aneb speciál (nejen) o právních knihách

Vlastnost, za kterou nepochybně vděčím jednomu ze svých rodičů (a rozměry otcovy knihovny v tomto ohledu zcela jednoznačně označují viníka), je kladný vztah ke knihám. Jako u každého druhu citu, byť by byl sebepozitivnější, i zde však platí, že všeho moc škodí. A tedy i příliš mnoho lásky ke knihám se může po čase projevit negativně, zvláště dopracuje-li se člověk k tomu, že knihy pořizuje v daleko větším množství, než kolik jich je schopen přečíst. Pokud obýváte prostor větších než malých rozměrů, není to nejspíš ještě takový problém, nicméně pokud bydlíte na 2x4 m², jako je tomu v mém případě, po čase vám knihy začnou přepadávat nejen z nočního stolku, stolu a poliček, nýbrž i z piana či koše na prádlo (ano, to vše lze do prostoru o 8 m² opravdu nasoukat). A to již vůbec nehovořím o vymoženostech digitálního věku, tj. počítačích, tabletech a čtečkách, v nichž můžete uskladnit e-publikace v prakticky neomezeném množství, aniž by vám zároveň všudypřítomné komínky knih neustále připomínaly, kolik jste jich ještě nepřečetli.

Zkrátka: „A dost!“, řekla jsem si, když jsem při jedné nešikovné otočce ve svém pokoji zase jeden takový komínek loktem zrušila, a vyhlásila embargo na pořizování další literatury. Tedy alespoň do té doby, než mi té pořízené a nepřečtené trochu ubyde… Zároveň jsem při procházení oněch popadaných knih poněkud s překvapením zjistila, jakou literaturu jsem si v posledních měsících vlastně pořídila a pro vlastní zaneprázdněnost na ni již mezitím spokojeně zapomenula. Svatosvatě jsem si proto slíbila, že se alespoň s částí předmětných knih do konce roku vypořádám. Níže uvedený výběr tedy předkládám ze dvou důvodů: jednak abych sama na sebe vytvořila tlak na jejich přečtení, a jednak – co si budeme nalhávat – abych se pochlubila svými novými knižními přírůstky (knihofilové jistě pochopí). V neposlední řadě třeba uvedená (nikoliv však nutně) právní literatura někoho inspiruje k výběru vlastní prázdninové četby.

Co dům, pardon, internet dal... (1)

Ehm, Excel nebo Piet Mondrian?

Trochu se vzpírám tomu oficiálně zavádět nějakou pravidelnou rubriku, už proto, že pravidelná rubrika ze své podstaty vyžaduje pravidelnost (což při pohledu do archivu tohoto blogu očividně zavání průšvihem), na druhou stranu jsou chvíle, kdy není času nazbyt a hrozící průšvih (v tomto případě právě ona neaktivita na blogu) si žádá rychlá a účinná protiopatření. A tak tímto neoficiálně představuji rubriku: co dům, pardon, internet dal - rubrika tak říkajíc o všem, avšak doufejme, že nikoliv zcela o ničem.

1) Začnu neprávně, byť tematicky. À propos pravidelnosti: tento týden mne potěšil rozhovor s prof. Helenou Ilnerovou v Hyde Parku Civilizace a vřele jej doporučuji k zhlédnutí i těm, kterým přírodní vědy nic neříkají, neboť prof. Ilnerová o nich dokáže mluvit poutavě a srozumitelně. Navíc patří mezi tu hrstku osobností, které dokáží zcela mimoděk, věcně a vlídně předat životní moudra i mravní postoje, jež se možná kolikrát zdají být úplně samozřejmá (zvláště při pokusu o jejich slovní reprodukci), pohledem na sebe nebo kolem sebe však člověk mnohdy zjistí, že jejich realizace ve skutečnosti tak samozřejmá vůbec není. Odkazovaný rozhovor je zhruba do půlky o chronobiologii, respektive o zkoumání tzv. biologických hodin v živých organizmech, ve druhé půlce pak rovněž o působení prof. Ilnerové v čele Akademie věd ČR, o jejím studiu a životě obecně. O zmíněných vnitřních hodinách se z rozhovoru můžete dozvědět například následující:

Jaký soudce, takový asistent?

Při brouzdání na internetu jsem tuhle narazila na zajímavou polemiku o asistentech soudců Nejvyššího soudu USA, kterou svojí glosou vyvolal chicagský konstitucionalista Geoffrey R. Stone. Ve svém příspěvku popsal rozdílné preference konzervativních a liberálních soudců při výběru vlastních asistentů (tzv. law clerks), přičemž zkritizoval přístup konzervativních soudců, kteří si podle něj vybírají téměř výhradně z řad obdobně smýšlejících právníků. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a na blogu skupinky amerických profesorů práva The Volokh Conspiracy se tento týden objevily hned dva oponující příspěvky.

Soudci amerického Nejvyššího soudu mají na rozdíl od českých vrcholných soudců čtyři "full-time" asistenty. Jedná se povětšinou o čerstvé absolventy právnických fakult, kteří jsou u Nejvyššího soudu zaměstnáni po dobu jednoho roku, což vyplývá ze skutečnosti, že chod instituce jako celku je organizován v ročních cyklech (tzv. terms). Není pochyb o tom, že asistenti jsou pro americké soudce velmi důležití, na což poukazuje i Stone:

 „In each chamber, the Justice and the four clerks form a close-knit intellectual family. It is with their law clerks that Justices are able to speak openly and to engage in a candid give-and-take, testing ideas, theories and approaches as they consider the merits of each case. Moreover, in most chambers the law clerks play a central role in preparing drafts of a Justice's opinions."

Ostatně Stone se o tom, jak to chodí na vrcholu americké justice, přesvědčil na vlastní kůži, neboť stejně jako většina amerických profesorů a vrcholných soudců ve svých mladých letech pracoval jako asistent soudce Nejvyššího soudu, konkrétně liberála Williama J. Brennana.

Povídky z právní kapsy

Nejspíš nepřicházím s ničím novým, ani převratným, nicméně pro mě osobně je to pořád docela čerstvé zjištění. Poměrně dlouhou dobu jsem totiž žila v přesvědčení, že k napsání kvalitního rozhodnutí - v mém případě samozřejmě nanejvýš konceptu rozhodnutí - je zapotřebí zejména dobrá znalost práva, schopnost právní interpretace a argumentace a cit pro spravedlnost. V poslední době však na vlastní kůži čím dál tím více pociťuji, že neméně podstatnou ingredienci pro zpracování kvalitního rozsudku nebo usnesení tvoří rovněž dobrá znalost jazyka. A teď nemám na mysli pouhou gramatiku a pravidla českého pravopisu, jejichž znalost se ostatně rozumí samo sebou, nýbrž především schopnost formulovat text jasně, výstižně, srozumitelně a také čtivě. To se ovšem snadno říká, avšak hůře dělá. K osvojení této schopnosti nestačí jazyk pouze znát, je třeba ho skutečně ovládat a umně s ním pracovat. Pokud navíc člověk nemá v tomto ohledu talent od Boha, což je i můj případ, je zapotřebí se k oné lehkosti a kráse (právního) slova jednoduše propsat. A tak tedy doufám, že se k této schopnosti také jednou propíšu, a do té doby budu holt vytrvale škrtat a přepisovat.

V poslední době nicméně pozoruji, že můj běžný jazyk vlivem prostředí, v němž se pohybuji, vyloženě degeneruje. Z nějakého důvodu jsme my právníci (mylně) přesvědčeni, že čím delší a na právnické pojmy bohatší jsou naše větné konstrukce, tím přesněji a srozumitelněji se vyjadřujeme. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy mne mladší sestra, jež nedávno v rámci svého studijního oboru musela absolvovat předmět ze základů práva, požádala, abych jí objasnila několik právních institutů. I jala jsem se formulovat příslušné teoreticko-právní definice. Nespočet varhánků naskakujících na jejím čele však brzy napověděl, že pojmy nevysvětluji dostatečně přímočaře. Přidala jsem proto na intenzitě právních termínů. Po pár dalších větách sestra nepřesvědčivě zahuhlala, že už tomu rozumí, sbalila poznámky a urychleně opustila místnost. Když jsem později zpytovala své svědomí, musela jsem chtě nechtě přiznat, že mluvím jako Marťan. Pohled na noční stolek, na kterém se kopila anglicky psaná beletrie proložená právními publikacemi, u nichž po večerech usínám (a myslím tím skutečně usínám, neboť povětšinou víc jak dvě věty přečíst nestihnu), mne ujistil, že tudy cesta nevede a je načase vrátit se k české literární klasice. Při nejbližší návštěvě knihkupectví jsem proto povolala mistra na slovo vzatého – Karla Čapka.

Jak zachránit Ph.D. studium za pět minut dvanáct. PS. Doufám

Aniž bych o to nějak zvlášť usilovala, zdá se, že aktivizace tohoto blogu již tak nějak tradičně nastupuje v období povolebního kvasu. Totižto obecné rozčarování z povolební situace, které se je pravděpodobně pouze v ČR schopno dostavit zcela nezávisle na tom, jak člověk ve skutečnosti hlasoval, má zjevně v řadových občanech, tedy včetně mne, tendenci vyvolat pocit, že alespoň oni – když už toho politici nejsou schopni – by v rámci svých profesí něco dělat měli, neb pokud již ani oni nebudou pracovat, tak to také s námi všemi může dopadnout opravdu špatně. A v mém případě je v tomto ohledu obzvláště načase – v duchu osvědčených terapeutických schémat à la protialkoholická léčba – nalít si sklenku čistého vína.

Tak tedy: jmenuji se Helena a jsem ve čtvrtém ročníku doktorského studia. Pokud vám uniká tragika (či komika, obé je možné) mého sdělení, vysvětlím: jsem totižto ve čtvrtém ročníku (v zásadě) čtyřletého doktorského studia s přesně – ano, Word to říká jasně – 70 z celkově nejméně 261 000 znaků, které jsou na obsah dizertační práce požadovány. Těch 70 znaků včetně mezer tvoří pochopitelně téma dizertace, avšak díky Bohu aspoň za něj. Příčiny tohoto neutěšeného stavu jsou zcela zřejmé a většinu z nich lze nepochybně přičíst osobě mé vezdejší, tj. zejména práci při studiu, dalšímu studiu při práci a studiu, jakož i mému dosavadnímu akademickému (ne)nasazení, nicméně jak to tak bývá, vnější faktory v podobě organizace, obsahové náplně a vedení doktorského studia se většinou viní snáze.

Nad všemi uvedenými faktory jsem poslední říjnový víkend měla možnost velmi intenzivně rozjímat, a to společně s obdobně tápajícími doktorandy právnických fakult v ČR i zahraničí, kteří se sjeli do Olomouce, aby konfrontovali metodologii svých dizertačních projektů s názory mnohem zkušenějších akademických matadorů. Krátkou zprávu z akce o tom, jak právnická elita potkala právnická jelita, je možné nalézt zde (poděkování za výstižný příměr náleží Zuzce Vikarské). Několik uklidňujících, zneklidňujících a alarmujících postřehů, které jsem si z Ph.D. workshopu odnesla, níže.

O prokrastinační chvilce...

Víceméně stejně spolehlivou samozřejmostí, jakou je ta, že ráno vyjde slunce a večer zapadne, že jen co si nastudujete poslední účinnou novelu o.s.ř., leží už na lavicích ve sněmovně nová, nebo že pouze v českých politických podmínkách se nejrychleji bujícím právním oborem může stát ústavní právo; je rovněž to, že ve chvíli, kdy před sebou tlačíte ranec deadlinů a svému okolí neustále opakujete, že nevíte, kam dřív skočit, máte tu největší chuť skákat nalevo a napravo a dělat - v mém případě momentálně číst a psát - něco úplně jiného než to, co byste v danou chvíli dělat měli. Taky si občas říkám, že kdybych se byla bývala věnovala odbornému výzkumu prokrastinace alespoň z půlky tak dlouho, jak dlouho ji sama provozuji, měla bych možná už v tuto chvíli zaděláno přinejmenším na profesuru...

Naposled jsem v jedné prokrastinační chvilce, během níž jsem opět projednou bezcílně bloumala internetem, narazila na knihu, jejíž název sliboval bezbřehou sudnici inspirace a tlačítko "vložit do košíku" se tak v tu ránu stalo neodolatelným. Výčitky kvůli drobnému zásahu do rozpočtu v důsledku koupě ještě drobnější publikace pomohlo překonat přesvědčení, že prokrastinace tentokrát nebyla zbytečná. Ostatně samotný autor publikace Mason Currey je důkazem toho, že prokrastinace může vést k velmi pozitivním, byť zcela nečekaným, výsledkům. Sám totiž ve své prokrastinační chvilce založil blog, který se věnuje každodenním rutinním činnostem a pracovním postupům významných osobností, a jeho obsah následně přetavil do knihy Daily Rituals: How Artists Work. A nutno říct, že je to velmi sympatické čtení.

Pocta babičkám, a neprávničkám obzvláště

Být jediným právníkem v rodině má své výhody i nevýhody. Popravdě jsem vždycky tak trochu záviděla svým spolužákům, kteří se mohli pochlubit zástupy právnických profesí až do pátého kolena. O tom, jak to chodí v právních kancelářích, v soudních síních a obecně o právu toho povětšinou věděli tak nějak přirozeně více, a hlavně se pokaždé měli koho zeptat, s kým se poradit o právních otázkách a vůbec se mohli doma zasvěceně bavit a vstřebávat informace o právu. Možná tomu ve skutečnosti tak úplně nebylo, nicméně minimálně jsem si to o všech svých spolužácích, kteří se kdy zmínili, že jejich rodiče, prarodiče, strýcové či tety jsou právníky a právničkami, vždycky myslela. Představovala jsem si přitom, že jejich rodinné konverzace o studiu se nutně musí nést v jiném duchu, než tomu bylo v mém případě, kdy na dotaz: "Tak co teď děláte ve škole?" a můj: "(výčet právních předmětů a pojmů)" následovalo poněkud nejisté a lakonické: "Aha".

Ronald Dworkin online and forever

Foto: David Shankbone, Wikipedia Commons

Jsem ještě příliš malé právní mládě na to, abych psala cokoliv o Ronaldu Dworkinovi (stručné životopisné sloupky zde, zde nebo zde), takže tak ani činit nehodlám, nicméně případné zájemce o jeho dílo bych ráda odkázala na několik jeho esejí, které jsou volně dostupné na The New York Review of Books, jehož byl jedním z přispěvatelů. Editoři portálu nyní učinili zajímavý časový průřez jeho dílem a vybrali šest The New York Review esejí z let 1968 až 2010. V českém právním prostředí by neměla zapadnout zejména ta z roku 1996 s názvem The Moral Reading of the Constitution: "There is a particular way of reading and enforcing a political constitution, which I call the moral reading. Most contemporary constitutions declare individual rights against the government in very broad and abstract language (...). The moral reading proposes that we all — judges, lawyers, citizens — interpret and apply these abstract clauses on the understanding that they invoke moral principles about political decency and justice."   

Svátek zamilovaných očima právníků

Přijde pán na poštu a všimne si, že u jedné přepážky stojí solidní padesátník v obleku s hromadou růžových obálek. Na každou z nich nalepí srdíčko a stříkne z lahvičky parfém. Pán poněkud překvapen se ho zeptá, co to dělá. Padesátník odvětí: "Rozesílám tisíc valentýnek s podpisem 'Hádej kdo!'" "Ale proč to děláte?" "Jsem rozvodový právník."

O právnících, a advokátech obzvláště, se říká, že mají sklony k cynismu. Nemá cenu zapírat, něco na tom nejspíš bude. Když jsem tuhle hledala na internetu, našla jsem mimo jiné nabídku jedné americké advokátní kanceláře, která na Valentýna nabízí možnost vyhrát rozvodové právní poradenství zdarma. Manželský pár, který zašle nejpůsobivější příběh s pádnými argumenty pro rozvod, vyhrává. No, nekupte to.

Jak komentuje blogosféra rozsudek Nada proti Švýcarsku?

Nepochybně na světě existují horší místa, kde člověk může nedobrovolně strávit část svého života, než u břehu švýcarského jezera s výhledem na alpské vrcholky. I zlatá klec je však stále klec, jak shledal ve svém nedávném rozsudku ve věci Nada proti Švýcarsku Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ze dne 12. 9. 2012, stížnost č. 10593/08). 

Campione d´Italia. Foto: Wkipedia Commons

O tomto rozhodnutí jsem již stručně referovala v zářijovém Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci. Teď po čase jsem se k němu při psaní komentáře pro Přehled rozsudků ESLP vrátila a při tom narazila na řadu příspěvků na zahraničních blozích. Byla by škoda, aby některé postřehy v nich uvedené zapadly, proto níže uvádím shrnutí těch nejzajímavějších z nich.

Věc Nada proti Švýcarsku může též sloužit jako stručné opáčko ze zeměpisu. Osobně jsem například neměla o existenci jakési italské exklávy ve Švýcarsku valného tušení. Campione d´Italia se rozkládá na březích Luganského jezera a je vzdálena zhruba 1 km od italských hranic. Ačkoliv je obklopena švýcarským kantonem, formálně se jedná o italské území. Jedním z rezidentů této exklávy je i Yussuf Nada, 82-letý obchodník s italskou a egyptskou státní příslušností, který v Campione d´Italia žije od roku 1970. V důsledku přijetí protiteroristických sankcí OSN a jejich implementace Švýcarskem se však italská exkláva stala na několik let nejen jeho domovem, ale i vězením. Jak trefně komentuje Michael Armitage, příběh je to jak z románu Alexandra Dumase snad jen s tím rozdílem, že místo aby pan Nada vzal spravedlnost do svých rukou a pomstil se svým věznitelům, obrátil se jako správný civilizovaný rebel se stížností do Štrasburku. (Varování: pozor, dlouhý příspěvek!)

Co mají Bídníci společného s Evropskou unií?

Přiznám se bez mučení - na první pokus jsem Bídníky nepřelouskala. Ve svých gymnaziálních letech jsem skončila někde na sto desáté stránce. Poté, co jsem se dozvěděla vše podstatné i nepodstatné o biskupu Myrielovi, o tom, jak žil, jakým byl člověkem, jaké měl snídaně i večeře, jsem si uvědomila, že na hodině literatury byla přece řeč o někom jiném. I vytáhla jsem sešit a zjistila, že hlavním hrdinou příběhu je jakýsi Jean Valjean, přičemž hlavní úloha biskupa Myriela v celém příběhu spočívá v tom, že mu daruje stříbrný příbor, což se odehrálo zhruba na oné sto desáté stránce. Mé netrpělivé pubescentní já bylo naprosto roztrpčeno skutečností, že právě strávilo dvě hodiny načítáním něčeho, co nemá pro další děj (s výjimkou onoho příboru) prakticky žádný význam, a knihu tehdy nemilosrdně zavrhlo.

Druhý pokus, ke kterému jsem se odhodlala nedávno - a přiznávám rovněž bez mučení - částečně pod vlivem hollywoodského blockbusteru, jenž právě běží v kinech, vypadá už mnohem nadějněji. Částečně pak proto, že tím druhým důvodem, proč jsem se k Bídníkům vrátila, byla výborná esejistická glosa Adama Gopnika k jejich novému filmovému zpracování - The Persistent Greatness of Les Misérables - publikovaná v časopisu The New Yorker.

Volím, volíš, volíme... Poděkování Karlu Schwarzenbergovi.

Nějak začnu, uvidíme, co z toho vzejde, zejména zda vytrvám. Tolik ke vzniku blogu. Jedná se v podstatě o koprodukt všeobecné aktivizace občanské společnosti, k níž došlo nedávnou volbou prezidenta. Zkrátka nic už nebude jako dřív - Pražský hrad bez unijní vlajky, rodinný oběd bez politických disputací a můj facebook bez apolitických statusů. Král je mrtev, ať žije král.

Velmi intenzivně na sobě pociťuji tzv. postvolební syndrom. Ráno vstanu, posnídám ihned, taky idnes a novinky.cz, zapiju to radiožurnálem a českou televizí, zkontroluji nálady virtuálního světa, sdělím své nálady světu, než si vyčistím zuby, je pomalu čas oběda a k němu ihned, idnes a novinky.cz... Nějak mi nedochází, že se již žádné zásadní informace, které by mohly ovlivnit mou volbu nebo volbu mých spoluobčanů, nedozvím. Odvoleno, sečteno, na dalších pět let hotovo. Ve vzduchu však zůstala viset jakási prazvláštní atmosféra, směsice emocí a myšlenek všeho druhu, a otázka, jak s nimi naložit. A jsme opět u vzniku tohoto blogu.

Ačkoliv jsem nebyla jejím příznivcem, musím přiznat, že přímá volba prezidenta má něco do sebe. "Co" všechno budou teď nepochybně v nejbližších dnech a týdnech rozebírat na součástky politologové, sociologové, právníci, zejména se však o tom v nejbližších pěti letech přesvědčí samotní občané České republiky. Za tuto školu života patří přímé volbě velký dík, přinejmenším už za to, že nás (aspoň na chvíli) zvedla ze židlí a vytrhla z všeobecné politické apatie. Osobně však cítím potřebu poděkovat zejména jednomu z kandidátů, který v tomto ohledu zaktivizoval mě samotnou.